Žijeme v Praze – v přízemním panelákovém bytě s malou zahrádkou ve čtvrti s názvem Praha-Komořany. Životu ve velkoměstě navzdory, jsme se před sedmi lety rozhodli, že se vrátíme od průmyslových potravin ke skutečnému jídlu. Prostě jsme se rozhodli jíst jídlo, u kterého ideálně víme, kde a jak vzniklo, které nikdo nezasypal hromadou toxických chemikálií a tím nezničil půdu, vodu a všechno živé široko daleko, neobletělo to cestou za námi půl planety, prodejci a přeprodejci nesedřeli zemědělce z kůže a nebylo to celé zabaleno do jednorázových a často i toxických obalů.
Jíme jednoduše to, co radí Michael Pollan: “Jezte skutečné jídlo, ne moc, především rostlinného původu. Nejezte nic, co by vaše babička nepovažovala za jídlo.” Snažíme se řídit i tím, co říká horolezec a enviromentální podnikatel Yvon Chouinard, který říká: “Dnes už nemůžete živit svou rodinu ze supermarketu. Je třeba znát svého sedláka.” Do supermarketu tak dnes chodíme jako Dalajlama: občas si připomenout, co všechno nepotřebujeme.
A odkud tedy jídlo bereme?
Máme čtyři hlavní zdroje:
Prvním je naše KPZ-ka (skupina komunitou podporovaného zemědělství), což je symbióza 80 – 70 rodin sousedů z naší čtvrtě s několika sedláky a zpracovateli. Přes KPZ-ku máme celoročně v týdeních či dvoutýdenních intervalech zeleninu, vejce, sýry (a v nepravidelných intervalech i řadu dalšího jídla).
Druhým zdroje je naše městská mikro-zahrádka, které nás od května do ledna zásobuje spoustou zeleniny (okurky, rajčata, hrách, dýně, červená řapa, mangold, saláty, kapusta, brokolice, česnek,…). Část zeleniny vypěstujeme i na zahradě u rodičů, především zásobu dýní na celý rok pro celou rodinu.
Třetím pilířem je Obživa – sousedský, spolkový obchod, kterým jsme spoluzakládali v centru Prahy. Odtud máme veškeré suché potraviny (mouky, luštěniny, rýži, ořechy,..), mléčné výrobky, oleje.
Hodně jídla nasbíráme každý rok i ve volné přírodě – houby (ty sušíme, nakládáme, mrazíme), bylinky, šípek. Ovoce, tj. třešně, jablka, hrušky, meruňky, ořechy,… sbíráme v sadu na chalupě u rodičů, ve veřejných sadech nebo v rámci samosběrů u přátel nebo domluvených se sousedy.
Přes KPZ-ku, v rámci rodiny nebo i individuálně nakupujeme v sezóně každý rok jídlo ke konzervaci a uskladnění. Ze zeleniny to jsou rajčata, paprika, kořenová zelenina (mrkev, řepa, celer, petržel, pastyňák), zelí, česnek, cibule, brambory. Nárazově kupujeme i maso (hovězí, kuřecí, ryby,…) k zamražení.
Tyto velkonápy jsou mnohem zajímavější, pokud se jich účastní sousedi a/nebo rodina. A tak, když se někde objeví nějaká nabídka i mimo KPZ-ku nebo Obživu (aktuálně např. citrusy ze spřátelené farmy v Řecku) během covidu ve facebookové skupině “Z ruky do huby” nebo tak, že člověku přijde email, často se do něčeho zapojíme. Toto je třeba fotka jedné dodávky během jarního COVIDU ’20 pro nás a naše sousedy:
Moje manželka Peťka miluje trhy a tak v sezóně míří každou sobotu na pražskou náplavku k několika oblíbeným pěstitelům pro pestřejší výběr zeleniny a houby.
Párkrát do roky zajdeme do arabských potravin v centru Prahy (Myslíkova, Spálená ulice) pro olivy, tahini, maté, černý čaj, ořechy a zpravidla jednou za rok při pravidelné návštěvě přátel ve slovinském Piranu, uděláme jeden velký nákup v Itálii (olivové a jiné oleje, těstoviny, nakládané artyčoky, houby a konzervované tuňáky).
Z naší zkušenosti jsme se naučili, že pro přechod od potravin k jídlu jsou důležité tyto věci:
– je třeba vědět, proč to děláte,
– naučit se vařit z toho, co je (ne jenom z toho, na co máte právě chuť),
– najít si své zdroje,
– vybudovat si síť širší rodiny a sousedů (neboť v malém je to na palici),
– pře-nastavit si domácnost (skladovací prostory, mrazák, sušení),
– a hlavně srovnat znovu krok s přírodou, tj. počítat s tím, že v různých částech roku se dělají různé věci. Např. – poněvadž žijeme v místech, kde toho od října do dubna moc neroste, je třeba se připravit na období, kdy je čerstvého jídla méně.
Za těch sedm let jsme zjistili, že návrat k jídlu nám přinesl nejenom lepší zdraví, ale i spoustu nových přátel a setkání, hromadu zajímavé, šťavnaté a voňavé práce a také mnohonásobně lepší pocit z toho, co a jak děláme. Co považujeme za podstatné je i to, že našimi penězi podporujeme konkrétní, převážně místní lidi a ne anonymní nadnárodní korporace (o tom více zde). Samozřejmě je to vše i levnější, neboť neplatíme marketing, obaly, transport napříč planetou, ani zisky akcionářů.
Když si to po sobě čtu, vídím, že to není nic světoborného. Prostě to děláme „postaru“ tak, jak nás to naučili naše babičky.
P.S.: Poslechněte si rozhovor Petrou, mojí manželkou o její připravované kuchařské knize a o tom, co zde dnes píšu. Rozhovor vznikl letos v létě v rámci projeku „Zpátky k jídlu“ (viz Zpátky k jídlu Aneb cesta, jak jsme se letos rozhodli přiložit ruku k dílu k záchraně naší krajiny a změně toho, jak se v Česku stravujeme):
Knihy k tématu: Soběstačnost, Domácnost bez odpadu
Tomáš Hajzler: LinkTree (všechny moje články), FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy