V tomto blogu chci sdílet jeden silný zážitek z tohoto podzima, kdy se spojilo několik desítek blízkých lidí k tomu, aby společně nasadili nový sad. Tomu, jak se to stalo, se říká permablitz.
S dovolením začnu trochou kontextu.

Mé nejsilnější vzpomínky z dětství pocházejí z období, kdy se stavěl nějaký dům, zakládala se zahrada, sázely se stromy, sklízela nebo se zpracovávala úroda. To byly situace, kdy se sešla rodina, sousedé a/nebo kamarádi, aby se k té práci postavili společně. Až časem jsem se dozvěděl, že přesně to radil Freud jako „recept na štěstí“. Lieben & arbeiten, říkal… čili milovat a tvořit. Freud (a před ním i po něm mnozí další moudří lidé) říkal, že aby byl člověk zdravý a šťastný potřebuje v životě na prvním místě právě onu tvořivou činnost v obklopení blízkých lidí. 

Společná práce okolo bydlení, pěstování, sklizní a zpracování jídla byla odnepaměti k lásce a tvorbě to nejpřirozenější záminkou. 

Naše životy jsou dnes ale řízeny “neviditelnou rukou trhu” čili ideologií volného trhu, která hlásá, že o naše potřebny by se měly postarat korporace.

Volný trh tak do velké míry vymýtil to obecné/společné. „Neviditelná ruka trhu“ změnila to, co si dříve dělali lidé rádi společnými silami, na zboží, které nám je zpětně prodáváno za peníze korporacemi. PR Matrixu nám to to všechno vysvětluje jako „pokrok, které nezastavíš“, tedy jako něco obecně velmi pozitivního. Podle této re-klam-y na konzumní systém bychom si vše, co potřebujeme k životu, měli koupit a kde jinde než u nich. U nich bychom si na všechny ty věci měli i vydělat. Tomu samozřejmě vydatně pomáhají politici, kteří jsou dnes do velké míry podřízené korporacím a oligarchům a přijímají jednu omezující vyhlášku za druhou, podle které musí kdokoli, kdo by chtěl podnikat, splnit a překonat. Těchto vyhlášek je dnes tolik, že už podnikají jen ti největší vytrvalci. O tématu detailněji v Sérii s názvem Oligarchizace Česka. 

Místo toho, aby se sešli sousedé a rodina a po vedením mistra postavili dům, tak dnes jdeme do realitky, za stavební firmou nebo za developerem. Místo toho, abychom si vypěstovali a zavařili vlastní potraviny, jdeme do cizího supermarketu pro předražené a vysoce nekvalitní výrobky obřích nadnárodních firem, které cestou na regál nezřídka obletěly planetu.

Vůči ideologii volného trhu, která šíří bezbřehý individualismus, ničí místní ekonomiku, mezilidské vztahy, naše zdraví a přírodu, se zvedá stále větší odpor. Zlepšuje se osvěta toho, jak nezdravý a destruktivní dnešní systém je, lidé se propojují, spojují a začínají stále častě společně tvořit tak jako si to pamatuju se svého dětství. 

Vůči ideologii volného trhu, která šíří bezbřehý individualismus, ničí místní ekonomiku, mezilidské vztahy, naše zdraví a přírodu, se zvedá stále větší odpor.

Jedním z mých vzorů, jak tradice sounáležitosti a spolu-tvorby obnovit, je naše kamarádka Blanka. Ta zdědila na Šumavě po předcích usedlost, včetně velkých pozemků, kam pravidelně svolává „brigády“ podobně jako je znám z dětství. Stanoví se datum, sjede se třeba dvacet kamarádů, každý dostane nějaký úkol a sází se třeba stromy, dělá se dřevo, seká tráva, mulčují záhony, dělá se údržba okolo nemovitostí. Blanka zajistí pivo, společně se domluví jídlo a jede se. 

Jak jsem psal v úvodu, v permakultuře pro tento fenomén vymysleli trefný název “permablitz”, česky „permakulturní bouře“. 

Já zažil jeden takový permablitz nedávno v jesenické vesničce Senínka. Kamarád Karel, který tu vlastní louku, slavil kulatiny a jako dárek se rozhodl – formou premablitzu – zasázet sad pro další generace.

Šel na to následovně: S kamarády sadaři rozvrhli stromy, nakoupili sadbu, připravili kůly, pletivo, zajistili kompost a nářadí. Kamarád s bagrem vyhrabal na všechny stromy jámy. Karel pak sezval rodinu,  kamarády a všem vysvětlil, o co půjde. Následně připravil plán, ve kterém každému přiřadil strom a díru (na fotkách níže to s těmi barevnými políčky). Každý jsme dostali za úkol vzít si pracovní oděv a nářadí.

V den D jsme se oblékli, nabrali nářadí a šli sázet. Pršelo, ale to nevadilo. Karel s kamarádem sadařem nás nejprve zaškolili, v plánu jsme si každý vyhledali svůj strom a díru. Pak jsme nějaký čas společně vysazovali krajní stromy tak, aby byl každý strom nakonec jako voják v řadě. A pak jsme šli každý ke své díře a svému stromu a zasadili, co bylo třeba zasadit.

Jeden obraz je za tisíc slov.
Mrkněte proto na fotky od Martina Matějez příprav i ze dne D: