Slyšel jsem o nich léta, ale až v roce 2015 jsem je poprvé uviděl „naživo“. Řeč je o záhonech, které jsou uvnitř kompostem a zvenku záhonem (Určitě mají nějaký permakulturní název – pokud ano, napište mi ho do komentáře, prosím). V roce 2015, v nadmořské výšce 1500 m.n.m. jsem žasl nad mangoldem, kapustou a další bujně rostoucí zeleninou, která tam na těch záhonech rostla a vypadala jako ze žurnálu (horským podmínkám navzdory).
V tomto blogu chci sdílet jeden silný zážitek z tohoto podzima, kdy se spojilo několik desítek blízkých lidí k tomu, aby společně nasadili nový sad. Tomu, jak se to stalo, se říká permablitz.
Zahrada je pro mě laboratoří života, zdrojem jídla a neustálé inspirace. Sepsal jsem si letos zase svých top 11 zahradnických experimentů za minulý rok (zde ’20). Myslím, že my zahradníci se musíme inspirovat (já se od ostatních inspiruji vydatně), a tak s dovolením sdílím i to své.
Letos jsem se opřel do svý panelákový mikro-zahrádky a posunul ji zase o level dál. Poprvé jsem zkusil česnek a cibuli (obojí k radosti), ve „velkém“ košťáloviny a fazole, několik druhů rajčat. Jako vzpomínku na dědu jsem poprvé ve svém dospělém životě založil záhon na květiny (letos tedy spíš s experimentálními výsledky). A podruhé v životě jsem se odvážil i do hub, přesněji řečeno do hlívy.
Do dnešního blogu dávám svou obnovenou hlívovou zkušenost.
Všiml jsem si, že Covid období není jenom na prd. Například mému zahradničení prospívá. Pozoruji na sobě, že jsem se v této oblasti svého života od laňského jara posunul skoro až skokově. Letos jsme celou zimu doma a já si tak chci vypěstovat všechny rostliny od semene sám. Moje zahrádka je mikro, a tak jsem se naučil si každý rok rozkreslit její jarní podobu (výše). Letos jsem si poprvé rozepsal i semena a sazenice (níže).
Žijeme v Praze – v přízemním panelákovém bytě s malou zahrádkou ve čtvrti s názvem Praha-Komořany. Životu ve velkoměstě navzdory, jsme se před sedmi lety rozhodli, že se vrátíme od průmyslových potravin ke skutečnému jídlu. Prostě jsme se rozhodli jíst jídlo, u kterého ideálně víme, kde a jak vzniklo, které nikdo nezasypal hromadou toxických chemikálií a tím nezničil půdu, vodu a všechno živé široko daleko, neobletělo to cestou za námi půl planety, prodejci a přeprodejci nesedřeli zemědělce z kůže a nebylo to celé zabaleno do jednorázových a často i toxických obalů.
O biouhlu mi teda babička neřekla. Zčásti proto, že o něm nevěděla a asi i ze strachu, abych něco neprovedl. Od malička mě totiž přitahuje oheň, až tak, že jsem v první třídě zapálil svou základku (To jsem popsal ve své knize Třináct tisíc dní.
Narodil jsem se v době a v části světa, kde si lidé velkou část svého jídla uměli ještě vypěstovat, vychovat, sesbírat, zpracovat a jinak vyrobit. Část dětství jsem tak strávil na zahradách, neboť u každého domu u nás na malém městě nějaká (jedlá) byla.
Když mi bylo osmnáct změnila se doba a velká část lidí uvěřila, že zahrada by měla být na okrasu a že pěstování zeleniny je maximálně hobby na penzi. Jídlo se začalo kupovat v supermarketu.
Chvíli nám trvalo zjistit, že supermarkety jsou bouda, a že koupit v nich je možné cokoli, ale jídlo určitě ne. Čím víc se tak dnes dozvídáme o fungování našem dnešním „potravinovém systému“, tím více se nás vrací k zahradničení a dalším cestám k jídlu.
Můj návrat na potravinovou zahradu začal před čtrnácti lety, po narození naší první dcery. Dnes pečuji o dvě zahrady. Primárně o naší městskou mikro-zahrádku u nás doma v Praze-Komořanech a občasně, v návalech o horskou zahradu u rodičů v Čenkovicích.
V Komořanech mám za sebou sedmou sezónu. Každým rokem se učím něco nového, chápu lépe místní půdu, vítr, slunce, vláhu, učím se přizpůsobovat měnícímu se klimatu.
Zde je čtrnáct největších A-ha z mého letošního hospodaření: