O biouhlu mi teda babička neřekla. Zčásti proto, že o něm nevěděla a asi i ze strachu, abych něco neprovedl. Od malička mě totiž přitahuje oheň, až tak, že jsem v první třídě zapálil svou základku (To jsem popsal ve své knize Třináct tisíc dní.

O biouhlu jsem se dozvěděl letos v létě na srazu s tématem změny klimatu, kterou v Tišnovském klášteře pořádala NaZemi a kam se sjelo několik desítek lidí, kteří se v Česku tématu změny klimatu věnují. Přijel tam mimo jiné i Tomáš Miléř, fascinující vědec a obecně člověk mnoha zájmů, který nám tam vyprávěl mimo jiné právě i o biouhlu.

Shodou okolností ale v Tišnovském klášteře působí i Tomáš Blaha, který si biouhel zamiloval a ve velkém ho zde vyrábí a též užívá. Tj. sešly se tu dva přístupy k jedné věci: Tomáš Miléř, který nám ukazoval, jak biouhel vyrábí na kamínkách, které se snaží šířit v Africe a zaníceně vyprávěl o všech možných souvisoslostech a pak Tomáš Blaha, který je zkušeným praktikem-uhlířem. A tak jsme si nejprve vyslechli fascinující přednášku, podívali se na ta africká kamínka v praxi a pak si šli uhel vyrobit. 

Dozvěděl jsem se, že biouhel je sice prastará metoda, ale zároveň i relativně moderní objev. Milníkem v jeho renesanci byl objev úrodné “černozemě” v Amazonii. Zjistilo se, že tato půda obsahuje uhel, který do ní v minulosti vpravili původní místní obyvatelé. Biouhel opravdu zní jako malý zázrak: V písčitých půdách zadržuje živiny,  zabraňuje jejich vyplavování (tj. snižuje potřebu hnojiv a snižuje eutrofizaci – tj. zarůstání vodních toků a ploch sinicemi, které z vody odčerpávají kyslík a ničí v ní život). Kromě živin udržuje v písčitých půdách i vlhkost a pomáhá tak rostlinám proti suchu. Těžké půdy zase zlehčuje a celkově zlepšuje jejich strukturu. Milují ho mikroorganizmy i žížaly. Biohuel je tak malým zázrakem nejenom pro záhrádkáře a zemědělce, ale pohledu změny klimatu se jedná i o velmi kouzelný způsob uložení uhlíku do půdy.

Biouhel vzniká tak, že vezmete jakýkoli organický materiál a ten nespálíte na popel, ale na uhel. Moji rodiče mají chatu příme vedle hlubokého lesa bohatého na šišky, kůru a hlavně různé větve, polámané stromy. Tomáš Blaha pálí uhel ve staré vaně, já ve velkém smaltovaném kotli, který máme zakopaný v zemi. Tj. buď si můžete sehnat nějakou takovouto nádobu, seříznout kovový sud nebo třeba i vykopat díru v zemi. To je důležité, aby se zamezilo přístupu vzduchu. Když mám kotel plný, uhel vybírám do kýble a zalévám vodou (letos tu máme dostatek dešťovky). Kýbl potom vysypu na kupu či případně hned na záhony, kam to budu na jaře zarývat, stejně tak jako ke stromkům a keřům. 

Toto je můj kotel:

Takto biouhel skladuji:

A takto ho „aplikuji“ na záhony. Rozsypu a pak zakopu.

Více o biouhlu v rozhovoru s Tomášem Blahou: Koronavirus zmizí, ale sucho tady zůstane. Půdě může pomoci zapomenuté biouhlí.

Oba Tomáše považuji za své učitele a děkuji jim za iniciaci. Zaposlouchejte se do toho, co o biuhlu říká, v úvodním rozhovoru výše, Tomáš Miléř. Rozhovor vznikl v rámci projektu Zpátky k jídlu. A pokud vás to nadchne tak jako mě, pusťtte se do toho a hlavně to šiřte, co můžete, ať se o tom ví. žijeme přesně v té době, kdy se znovuobjevení každé metody našich předků zase znovu počítá. 

Tomáš Hajzler: FB, IG, Li, YT
Knihy s tématem zahradničení: zde.