Zahrada je pro mě laboratoří života, zdrojem jídla a neustálé inspirace. Sepsal jsem si letos zase svých top 11 zahradnických experimentů za minulý rok (zde ’20). Myslím, že my zahradníci se musíme inspirovat (já se od ostatních inspiruji vydatně), a tak s dovolením sdílím i to své.
Můj praděda byl pekař. Profík. Moje babičky byly české, tj. v pečení taky profíci. Děda pekl chleba, housky a rohlíky, babičky potom buchty, koláče, mazance nebo vánočky. Bylo otázkou času, než zaslechnu volání svých předků a začnu péct též…
Žijeme v Praze – v přízemním panelákovém bytě s malou zahrádkou ve čtvrti s názvem Praha-Komořany. Životu ve velkoměstě navzdory, jsme se před sedmi lety rozhodli, že se vrátíme od průmyslových potravin ke skutečnému jídlu. Prostě jsme se rozhodli jíst jídlo, u kterého ideálně víme, kde a jak vzniklo, které nikdo nezasypal hromadou toxických chemikálií a tím nezničil půdu, vodu a všechno živé široko daleko, neobletělo to cestou za námi půl planety, prodejci a přeprodejci nesedřeli zemědělce z kůže a nebylo to celé zabaleno do jednorázových a často i toxických obalů.
Je to asi dva týdny, co nám doma přistála krabice lahodných artyčoků (z Moravy) a chvíli předtím několik pstruhů ze Šumavy. Obojí se k nám dostalo přes naší KPZ-ku, kterou jsme v pražských Modřanech založili před šesti lety a dnes je to symbióza možná osmdesáti místních rodin s řadou místních pěstitelů, chovatelů a zpracovatelů bio-jídla. Vedle Obživy, zahrady nebo samosběrů je pro nás dnes KPZ-ka hlavním způsobem, jak se dostáváme k jídlu tak, abychom nemuseli do supermarketů (Proč ne supermarkety).