• Co mi babička (ne)řekla

    Co mi babička (ne)řekla

Žijeme v Praze – v přízemním panelákovém bytě s malou zahrádkou ve čtvrti s názvem Praha-Komořany. Životu ve velkoměstě navzdory, jsme se před sedmi lety rozhodli, že se vrátíme od průmyslových potravin ke skutečnému jídlu. Prostě jsme se rozhodli jíst jídlo, u kterého ideálně víme, kde a jak vzniklo, které nikdo nezasypal hromadou toxických chemikálií a tím nezničil půdu, vodu a všechno živé široko daleko, neobletělo to cestou za námi půl planety, prodejci a přeprodejci nesedřeli zemědělce z kůže a nebylo to celé zabaleno do jednorázových a často i toxických obalů. 

Celý příspěvek

Moje babička byla velká bylinkářka. Pamatuju si ty její pytlíčky, z nichž na každý neduh dokázala vytáhnout vždy tu správnou bylinu nebo směs. Upřímně toho není moc, co jsme se od ní já nebo moje maminka, v tomto ohledu naučili. Víme dnes jen chabě, na co kterou bylinu použít. Co jsme ale po babičce sdědili je to, že v sezóně se prostě bylinkaří. A tak v Čenkovicích, na chatě u rodičů, uprostřed ještě relativně čisté přírody bylinkaříme tak, že by z nás i babička měla radost. 

Celý příspěvek

Je to asi dva týdny, co nám doma přistála krabice lahodných artyčoků (z Moravy) a chvíli předtím  několik pstruhů ze Šumavy. Obojí se k nám dostalo přes naší KPZ-ku, kterou jsme v pražských Modřanech založili před šesti lety a dnes je to symbióza možná osmdesáti místních rodin s řadou místních pěstitelů, chovatelů a zpracovatelů bio-jídla. Vedle Obživy, zahrady nebo samosběrů je pro nás dnes KPZ-ka hlavním způsobem, jak se dostáváme k jídlu tak, abychom nemuseli do supermarketů (Proč ne supermarkety).

Celý příspěvek

Narodil jsem se v době a v části světa, kde si lidé velkou část svého jídla uměli ještě vypěstovat, vychovat, sesbírat, zpracovat a jinak vyrobit. Část dětství jsem tak strávil na zahradách, neboť u každého domu u nás na malém městě nějaká (jedlá) byla.
Když mi bylo osmnáct změnila se doba a velká část lidí uvěřila, že zahrada by měla být na okrasu a že pěstování zeleniny je maximálně hobby na penzi. Jídlo se začalo kupovat v supermarketu.
Chvíli nám trvalo zjistit, že supermarkety jsou bouda, a že koupit v nich je možné cokoli, ale jídlo určitě ne. Čím víc se tak dnes dozvídáme o fungování našem dnešním „potravinovém systému“, tím více se nás vrací k zahradničení a dalším cestám k jídlu.
Můj návrat na potravinovou zahradu začal před čtrnácti lety, po narození naší první dcery. Dnes pečuji o dvě zahrady. Primárně o naší městskou mikro-zahrádku u nás doma v Praze-Komořanech a občasně, v návalech o horskou zahradu u rodičů v Čenkovicích.
V Komořanech mám za sebou sedmou sezónu. Každým rokem se učím něco nového, chápu lépe místní půdu, vítr, slunce, vláhu, učím se přizpůsobovat měnícímu se klimatu.
Zde je čtrnáct největších A-ha z mého letošního hospodaření:

Celý příspěvek

Je to už nějaký pátek, co jsem se dočetl, že vzduch v průměrné české domácnosti je od podzima do jara podobně toxický jako centrum Ostravy během nejtužšího smogu. Bývá až 5x horší než venku a mnohé zdroje ho řadí mezi hlavní příčiny zhoršeného zdraví a zkracování života (např. zde). Ale protože se člověk musí spálit, aby pochopil, že něco pálí, já si to musel otestovat na vlastní kůži. Přesněji řečeno na vlastních dětech.

Celý příspěvek