Žijeme v Praze – v přízemním panelákovém bytě s malou zahrádkou ve čtvrti s názvem Praha-Komořany. Životu ve velkoměstě navzdory, jsme se před sedmi lety rozhodli, že se vrátíme od průmyslových potravin ke skutečnému jídlu. Prostě jsme se rozhodli jíst jídlo, u kterého ideálně víme, kde a jak vzniklo, které nikdo nezasypal hromadou toxických chemikálií a tím nezničil půdu, vodu a všechno živé široko daleko, neobletělo to cestou za námi půl planety, prodejci a přeprodejci nesedřeli zemědělce z kůže a nebylo to celé zabaleno do jednorázových a často i toxických obalů.
Čenkovický bylinkový čaj
Moje babička byla velká bylinkářka. Pamatuju si ty její pytlíčky, z nichž na každý neduh dokázala vytáhnout vždy tu správnou bylinu nebo směs. Upřímně toho není moc, co jsme se od ní já nebo moje maminka, v tomto ohledu naučili. Víme dnes jen chabě, na co kterou bylinu použít. Co jsme ale po babičce sdědili je to, že v sezóně se prostě bylinkaří. A tak v Čenkovicích, na chatě u rodičů, uprostřed ještě relativně čisté přírody bylinkaříme tak, že by z nás i babička měla radost.
Můj nový objev: Biouhel
O biouhlu mi teda babička neřekla. Zčásti proto, že o něm nevěděla a asi i ze strachu, abych něco neprovedl. Od malička mě totiž přitahuje oheň, až tak, že jsem v první třídě zapálil svou základku (To jsem popsal ve své knize Třináct tisíc dní.
Jídlo v přírodě sbírat, ne v supermarketech kupovat
Projekt “Na ovoce” znáte? Pokud ne, zaposlouchejte se do rozhovoru s Katkou Kubánkovou, který vznikl v rámci našeho projektu Zpátky k jídlu.
Rajčatová omáčka
Jednou z klíčových událostí roku je u nás vaření rajčatové omáčky. V tomto blogu se chci podělit o to, jak jsme se k tomu dostali a jak to u nás probíhá.
KPZ-ka jako nejpřímější cesta zpátky k jídlu a k lidem
Je to asi dva týdny, co nám doma přistála krabice lahodných artyčoků (z Moravy) a chvíli předtím několik pstruhů ze Šumavy. Obojí se k nám dostalo přes naší KPZ-ku, kterou jsme v pražských Modřanech založili před šesti lety a dnes je to symbióza možná osmdesáti místních rodin s řadou místních pěstitelů, chovatelů a zpracovatelů bio-jídla. Vedle Obživy, zahrady nebo samosběrů je pro nás dnes KPZ-ka hlavním způsobem, jak se dostáváme k jídlu tak, abychom nemuseli do supermarketů (Proč ne supermarkety).
Čtrnáct A-ha z letošního zahradničení
Narodil jsem se v době a v části světa, kde si lidé velkou část svého jídla uměli ještě vypěstovat, vychovat, sesbírat, zpracovat a jinak vyrobit. Část dětství jsem tak strávil na zahradách, neboť u každého domu u nás na malém městě nějaká (jedlá) byla.
Když mi bylo osmnáct změnila se doba a velká část lidí uvěřila, že zahrada by měla být na okrasu a že pěstování zeleniny je maximálně hobby na penzi. Jídlo se začalo kupovat v supermarketu.
Chvíli nám trvalo zjistit, že supermarkety jsou bouda, a že koupit v nich je možné cokoli, ale jídlo určitě ne. Čím víc se tak dnes dozvídáme o fungování našem dnešním „potravinovém systému“, tím více se nás vrací k zahradničení a dalším cestám k jídlu.
Můj návrat na potravinovou zahradu začal před čtrnácti lety, po narození naší první dcery. Dnes pečuji o dvě zahrady. Primárně o naší městskou mikro-zahrádku u nás doma v Praze-Komořanech a občasně, v návalech o horskou zahradu u rodičů v Čenkovicích.
V Komořanech mám za sebou sedmou sezónu. Každým rokem se učím něco nového, chápu lépe místní půdu, vítr, slunce, vláhu, učím se přizpůsobovat měnícímu se klimatu.
Zde je čtrnáct největších A-ha z mého letošního hospodaření:
Výroba kysaného zelí (v bytě)
Kysané zelí. To bylo moje dětství. Šlapalo se (skoro) v každé rodině.
V zimě to byl zdroj „céčka“ = zelí jsme jedli na imunitu.
A tak jsme se k němu vrátili a z každoročního šlapání :-) se stal velmi milý rituál. Letos byl u nás shodou okolností kamarád s kamerou, a tak nás u toho natočil…
Domácí smog aneb kytky & větrat
Je to už nějaký pátek, co jsem se dočetl, že vzduch v průměrné české domácnosti je od podzima do jara podobně toxický jako centrum Ostravy během nejtužšího smogu. Bývá až 5x horší než venku a mnohé zdroje ho řadí mezi hlavní příčiny zhoršeného zdraví a zkracování života (např. zde). Ale protože se člověk musí spálit, aby pochopil, že něco pálí, já si to musel otestovat na vlastní kůži. Přesněji řečeno na vlastních dětech.